Ministerstvo dopravy České republiky

Template:Infobox - ministerstvo Ministerstvo dopravy České republiky je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy. Odpovídá za tvorbu státní politiky v této oblasti a v rozsahu své působnosti i za její uskutečňování.

Historie

[[Soubor:Praha MinDop z Letné 2.jpg|náhled|Budova Ministerstva dopravy z Letné]] Ministerstvo dopravy České socialistické republiky bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Tento kompetenční zákon (ve znění pozdějších předpisů) vymezuje základní působnost ministerstva.

Později^[kdy?] bylo na určitou dobu^[kdy?] zrušeno (působnost vykonávalo federální ministerstvo dopravy). Po svém obnovení fungovalo jako Ministerstvo dopravy a spojů České republiky. Od 1. ledna 2003, kdy byla část působnosti převedena na nové Ministerstvo informatiky České republiky, má současný název Ministerstvo dopravy České republiky.

Sídlo

Budova ministerstva dopravy stojí na adrese Praha 1-Nové Město, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 (vedlejší adresy budovy jsou Stárkova 1222/3, Lodní mlýny 1222/2, Klimentská 1222/27). Budova je zároveň sídlem akciové společnosti České dráhy a jejího ředitelství, dále zde sídlí Ředitelství vodních cest ČR atd.

Před postavením této budovy působilo ministerstvo železnic na sedmi adresách, nejvíce úředníků v Dlážděné ulici, mnoho také v budově ČSD v tehdejší Palackého, později Křižíkově ulici.^[1] náhled|300x300pixelů|Budova Ministerstva dopravy na Nábřeží Ludvíka Svobody v Praze Budova byla původně postavena v letech 1927–1932^[1] (dle Památkového katalogu 1922–1933) pro československé ministerstvo železnic. Byla jednou ze tří státních reprezentativních budov, která nechala československá vláda postavit na novém nábřeží, které vzniklo zrušením vltavských ramen a ostrovů a demolicí vyhořelých Helmovských mlýnů na bývalém Petrském nábřeží. Architektem budovy byl Antonín Engel, jehož návrh uspěl ve veřejné soutěži. Hlavním dodavatelem byla Českomoravská stavební společnost. Do provozu byla budova uvedena 1. července 1932.^[1]

Monumentální neoklasicistní reprezentativní symetrická obdélníková budova má šestipatrový střed a třípatrová křídla. Hlavní průčelí se zdůrazněným vchodem je obráceno k nábřeží, dvě nárožní křídla po stranách od vchodu jsou předsunutá. Fasáda je členěna spíše vertikálně, především svislými pilíři mezi každým oknem, okna jsou malá, přísně čtvercová. Komplex se obtáčí kolem čtyř ústředních dvorů, z toho tři jsou otevřené a jeden tvoří uzavřené atrium se schodištěm, za hlavním vchodem z nábřeží.^[1] Hala, členěná svazkovými pilíři, je shora nepřímo osvětlena matně proskleným kazetovým stropem, uplatňuje kombinaci ušlechtilých materiálů šedého kamene, zlatavé mosazi a bílého mramoru.^[2] Původně měla budova 847 místností, 1770 dveří a 2470 oken. Telefonní ústřednu třidičového systému pro 650 účastníků dodala firma Elektrotechna. Postupné navyšování nákladů na okázalou stavbu vyvolalo v prvorepublikovém parlamentu několik interpelací, které vládu obviňovaly z mrhání veřejnými prostředky.^[1]

Na sokl ministerstva byla použita světlá požárská žula, tmavá slezská žula byla použita na leštěný obklad pilířů a pilastrů ve dvoraně. Hořický pískovec (z Raimanova lomu u Hořic) byl ve velkém rozsahu použit na kvádrový a deskový obklad všech průčelí mimo severního. Šestnáct soch na atice severního průčelí je zhotoveno z tvrdého boháňského pískovce z východního okraje Hořického hřbetu, z téhož materiálu je i kvádrový a deskový obklad severního průčelí a rizalitů a většina architektonických článků. Portály a hlavní římsa jsou z bělavého, tvrdého a rovněž křídového pískovce královédvorského.^[3] Na sokly v ministerstvu byl použit černý, bíle žilkovaný kosořský mramor. Zábradlí hlavního schodiště, ochoz, krby a lavice ve dvoraně a části dlažeb jsou z převážně bílého, hnědavě, zelenavě nebo růžově pruhovaného sněžníkovského mramoru z Velké Moravy. Z efektního černého lipovského mramoru jsou zárubně ve Slavnostní síni, sokly a části dlažeb. Na části dlažeb byl použit šedý lipovský mramor, bílý lipovský mramor pak na hlavice a patky pilířů ve dvoraně, obklady stupňů hlavního schodiště a části dlažeb. Na obklady dvorany a krbů byly použity dekorativní světle nebo tmavěji nahnědlé až narůžovělé odrůdy slovenského tuhárského mramoru.^[4]

Atika rizalitů vrcholí čtyřmi alegorickými pískovcovými sochami Josefa Mařatky (Textilnictví, Obilnictví, Hutnictví, Hornictví), dvěma symbolickými sousošími od Josefa Pekárka a dvěma sousošími Ladislava Kofránka. Nároží jsou kryta čtyřmi mohutnými plastikami orlů, střední část střechy je v rozích završena čtyřmi okřídlenými koly.^[2]

Dnes jsou v budově tři oběžné výtahy (páternostery) od Transporty Chrudim, původně zde bylo oběžných výtahů ještě více. Dva oběžné výtahy byly v ústřední části budovy u hlavního vchodu z nábřeží, jeden z nich však byl v 80. letech nahrazen obyčejným výtahem. Hlavní oběžný výtah byl vyroben roku 1982, má 7 stanic, od suterénu až po 5. patro, a 15 kabin. Další dva oběžné výtahy, vyrobené roku 1983, jsou situovány do Klimentské ulice. Jezdí mezi suterénem a třetím patrem (budova je pětipatrová), každý výtah má 12 kabinek.^[1]

V době socialismu v letech 1960–1990^[1] byla budova sídlem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V budově byl i byt generálního tajemníka Gustáva Husáka. Proto byl Těšnovský tunel, který ukrývá pobřežní komunikace před budovou do podzemí, neoficiálně přezdíván Husákovo ticho. V Husákově době byl také u budovy vybudován protiletecký kryt; do roku 2002 byl plně funkční, pří povodni roku 2002 však bylo vybavení zničeno.^[5]

V říjnu 2013 se v budově konal první den otevřených dveří.^[5]

Budova je od roku 1975 zapsána jak kulturní památka, nyní pod rejstříkovým číslem 40920/1-1766.^[6]